Kdo jsem?
Jmenuji se Kristýna. Jsem tvůrkyně, která spojuje světy skrze objektiv fotoaparátu. Když se ohlédnu za tím, co mě formuje a čím žiji, je to neustálé proplétání fotografie, přírody, světa zvířat a výtvarného vnímání. Nejsou to pro mě oddělené světy, ale jeden celek.
Fotografuji především venku, v otevřené krajině, kde člověk nevládne umělému prostředí ateliéru, ale stává se součástí přirozeného světla, větru a nálady dne. Přitahují mě místa, která v sobě mají něco přirozeného, nespoutaného a trochu tajemného – místa, která si člověk nemůže úplně podmanit. Surové skály ve mně probouzejí pocit síly a divokosti, kmeny stromů klid a spojení se zemí, a na loukách mám ráda jejich lehkost, ticho a pocit, že na chvíli není potřeba nikam spěchat. Nutí mě vnímat, co se kolem právě děje, a přijmout, že právě nečekaná změna může být tím, co fotografii nakonec vytvoří. Věřím, že ty nejsilnější snímky vznikají tam, kde se potkává promyšlená estetika s momenty, které nelze naplánovat a mají v sobě ryzí život.
Zvláštní místo v mé tvorbě má propojení lidí a zvířat, jejich vzájemná důvěra a tichá pouta, která nepotřebují slova.
Několik let se aktivně věnuji chovu bengálských koček. Tyto ušlechtilé, temperamentní šelmy mě naučily věci, které do žádné učebnice fotografie nenapíšete – nekonečnou trpělivost, bleskový reflex a schopnost vycítit zvířecí řeč těla ještě dřív, než přijde jakýkoli pohyb. Respekt k jejich svobodné nátuře mě naučil nesnažit se věci lámat přes koleno, ale trpělivě čekat na ten jediný, neopakovatelný okamžik.
Mám hluboký vztah k lidskému tělu i estetice pohybu – sama se totiž léta věnuji modelingu. Stát před objektivem pro mě bylo tou nejlepší školou. Naučila jsem se vnímat, jak světlo pracuje na vlastním těle, chápat linie a křivky a přemýšlet o pózování jako o vědomém řemesle. Miluji vizuální poezii a silnou náladu v obraze.
Poezie je pro mě druhým jazykem. Ráda ji čtu i píšu a vnímám ji jako další způsob, jak zachytit to, co se někdy těžko hledá ve slovech i v obrazech. Slova vnímám jako plátno a objektiv jako štětec – obojí pro mě představuje hledání skrytých emocí a duševních obrazů, které běžnému pohledu často unikají. Poezie dává mým fotografiím citovou hloubku a fotografie zase dávají tvar tomu, co se slovy těžko popisuje. Všechny tyto vrstvy se ve mně potkávají pokaždé, když vezmu do ruky fotoaparát.
Moje cesta k fotografii
Už jako malá holka jsem měla pocit, že se na svět dívám jinak a že chci to, co vidím, nějak uchovat. Toužila jsem po fotoaparátu a představovala si, jak skrze něj budu vyprávět příběhy. Jenže v mém okolí tomu málokdo věřil – často jsem slýchala věty jako „to tě brzy přejde“ nebo „budou to jen vyhozené peníze“.
Svůj sen jsem si ale vzít nenechala. Po dlouhém přemlouvání jsem se konečně dočkala svého prvního malého digitálu těsně před cestou k moři. Byla jsem nejšťastnější na světě a foťák nepustila z ruky. Jenže osud měl jiný plán – po pár dnech mi foťák spláchla vlna, kterou jsem zrovna obdivovala jako svůj první pohled na moře. Hra skončila dřív, než doopravdy začala. Byla to obrovská rána a na dlouhé roky jsem musela své představy uložit k ledu.
Trpělivost mě ale neopustila. Teprve v roce 2018 jsem si za své vlastní peníze pořídila první zrcadlovku. Najednou přede mnou ležel svět plný neznámých pojmů, hodiny zkoušení a hledání vlastního směru. Učila jsem se za pochodu, metodou pokus–omyl, a každá volná chvíle patřila focení a nočním úpravám.
Ten nejzásadnější posun v mém vnímání ale nikdy nepřišel z manuálů. Přišel ve chvíli, kdy jsem sama začala stát před objektivem jako fotomodelka. Práce s jinými fotografy mi obrátila svět naruby – najednou jsem viděla scénu z pohledu člověka, který před kamerou stojí. Pochopila jsem, jak křehká ta chvíle je, jak moc záleží na laskavé komunikaci a jak vést tělo do lichotivých póz, aniž by se vytratila přirozenost. Právě tahle dvojí zkušenost mě naučila dívat se na fotografii komplexně.
S každým dalším rokem přicházely nové výzvy, náročnější projekty i první klienti. Ze snu a koníčku se tak postupně stala přirozená součást mého života, která přerostla ve vlastní značku i osobitý rukopis. Dnes už technika není překážkou ani strašákem, ale tichým nástrojem, skrze který dávám vyniknout tomu, kým doopravdy jste vy.
Budu se těšit na všechny příběhy, které společně ještě napíšeme.
Kristy